Slunečné dálnice Francie a Španělska

Slunečné dálnice Francie a Španělska

Když teď přes léto sednu do auta a jedu trochu delší trasu, ta horka mě v dechu vrací do Francie na autoroutes du Soleil (dálnice slunce) anebo na autovia del Mediterráneo. Obě nesou označení A7, ale zatímco ta první míří z Lyonu to Marseille, a je mou cestou na Azurové pobřeží, druhá A-7 mě vede od Španělských hranic, přes Barcelonu až po Malagu a dál pokračuje k Algeciras v gibraltarské zátoce. I když dálnice jsou tou méně zajímavou částí cestování, člověk si na ně postupně zvykne neb i ony jsou příslibem věcí dalších. Cestou k nim. A vždy když vystoupíme z auta z mého auta a zadívám se na samolepku Crit’Air – Republique Francaise, jako bych byl tam.

Je těžké o dálnici říct, že je krásná, ale jsou i takové úseky – lemované kilometry rozkvetlých oleandrů, přímořskými útesy na jedné straně, hladinou moře kdesi v dáli. Mnoho úseků však vede kamenitými polopouštěmi prostými nějaké významnější vegetace. Fotografie výše pochází z dálnic španělské Almérie.

Autoroute du soleil

Šestiproudá dálnice je cestou na oblíbená letoviska na jihu Francie a tak zejména se začátkem prázdnin a jejich koncem se mění v peklo, když se celý sever Francie začne přesouvat k jihu. V této době jsem po ní jel snad jen jednou a naštěstí v opačném směru než po azurovém pobřeží dychtící Francouzi. I když z Lyonu do Marseille je to po ní pouhých 300 km, přišla mi jízda po ní vždy trochu nekonečná, ale i tak trochu i kouzelná – to jak najednou zmizí mraky, objeví se slunce a pak už je jen slunce, slunce, slunce a slunce až najednou Francouzská riviéra …

Na jihu mě vždy uvítala nejdříve Forteresse de Mornas – pevnost Mornas, která je na vysoké skále nad dálnici, je z ní velmi dobře vidět a působí impozantně. Kolikrát jsem se na ni díval, že se tam musím stavit a nikdy nestavil. Až jednou.

Pohled na dálnici slunce (A-7 Autoroute du solei) z Pevnosti Mornas / Forteresse de Mornas
Za jižním opevnění je v dáli vidět kousek A-7, který míří k Marseille a Côte d’Azur / Azurové pobřeží

Středomořská dálnice

Autovía del Mediterráneo a Autopista AP-7 kopírují východní španělské pobřeží. Strávil jsme na nich hodiny času jízdou tam a zpět. Místy vede volnou krajinou, ale čím více na jih, tím více se přibližuje Středozemnímu moři, až pak to najednou vystoupí v dáli a zaplní celou výhled na jednu stranu. Zejména na jihu se pak začnou střídat mosty s tunely, je jich zde snad několik desítek. Jen do Malagy mi byly obě komunikace společníkem po více jak 900 km.

Jelikož míjí řadu měst, je trasou po které stojí za to se zastavovat, strávit den a popojet dál. Udělal jsem to několikrát. Girona, Sabadell, Barcelona, Tarragona, Reus, Salou, Amposta, Castelló de la Plana, Sagunt, Valencia, Gandia, Dénia, Benidorm, Alacante, Elx, Cartagena, Málaga a Benalmádena. To jsou desítky vzpomínek na Španělsko v mnoha podobách.

Malá dálniční překvapení

Kolem dálnic je řada menších překvapení, které na pár okamžiků člověk zahlédne než zmizí. Tak třeba na francouzské autoroute A4 u Bischheimu stojí na kraji úplně první prototyp francouzského vlaku TGV 001. TGV 002 je pak k vidění zase na .A36 nedaleko Belfortu. Věděl jsem o něm, ale stejně když se najednou vynořil, překvapilo mě to. Wow, to je on. Dědečkové francouzské vysokorychlostní železnice.

To po Španělsku se objevují spíše obří cedule ve tvaru býků, výhledy na nekonečné polopouště a nebo pohledy z útesů na azurové moře. Ale občas člověka zarazí nějak podivně upravená skála a nebo mezi desítkami mostů a tunelů takové, které třeba vedou pod nějakým hradem jako na fotkách níže.

Castell de la Talaia ve městě Villena, provincie Alicante, Španělsko
Tunel pod Castillo de Lorca

Tunel pod Castillo de Lorca ve španělské Murcii. Asi stěží si ti kdo ji stavěli mezi 9 až 15 stoletím dokázali představit, že pod ní jednou někdo vyrazí dálniční tunel s povrchem tak neuvěřitelně rovným, že podivná kovová vozidla bez koní se tu nemyslitelnou rychlostí dokážou prohánět. Hrad se svojí délkou 640 metrů a 120 metrů na šířku je jedním z největších španělských hradů. Snad i proto se mu je těžké vyhnout.

Oproti mostům tunelům zaujmou jiné oblastí tím, že už z dáli působí dojmem, že jsou jakoby zasněžené. Asi by na tom nebylo nic divného, nebýt toho, že venku je přes 35 stupňů a krajina je rozpálena způsobem, že by ji člověk delší cestu jít nechtěl. Není to však ani úkaz nadpřirozený, ani fata morgána, ale pařeniště. Zde na dálnici u El Ejido v Andalusii. Zde se rodí to co kupujeme pak i u nás v obchodech. Zelenina vypěstovaná v písčitých půdách, zavlažovaná na přírodě těžce vydobyté vodě, chráněna nepropustnou hradbou pesticidů, utržená rukou nelegálního marockého imigranta …

Pohled z dálnice je sice stále příliš vzdáleným pohledem na realitu, ale mnohem bližším než když stojím s košíkem v hypermarketu a rovnám do něj rajčata. Ale byl jsme i mezi těmi pařeništi, ale to už jsou trochu jiné silnice, dálnicím vzdálené. Křivolaké silničky mezi pařeništi jsou tak tak pro jedno auto, nepřehledné a nikdy není jisté, že se proti vám nevyřítí traktor či něco podobného…

“Bílé pláně” kolem El Ejido připomínají sníh, ale ten v horku andaluského slunce by tu mohl ležet stěží ….

Mnoho záznamů z dálnic lze najít také na kanálu European Roads na YouTube.

Social Media Auto Publish Powered By : XYZScripts.com