Pokud bych chtěl zastihnout vysokou, vybral bych si jinou dobu, jiné místo a i jiné vybavení. Ale zákony pana Murphyho jsou neúprosné. Byl nádherný květnový den, slunce svítilo na zlatem zářící lány řepky, opodál šuměl les a v dáli zůstala vesnice, kterou jsem před malou chvílí minul. Zelená tráva lákala. Aby také ne. V nohách jsem měl již 70 kilometrů a únava se dostavovala. Sedl jsem si do stínu rozkvetlé jabloně jako dědeček hříbeček, vytáhl z batohu vodu s citronem a pár sušenek. S každou z nich jsem se více ponořoval o svých myšlenek a přemýšlel, pod jakou záminkou vytáhnu z batohu další sušenky
Když tu se ozval podivný, náhlý a silný zvuk. Byl tak nečekaný, že jsem se lekl a to jsem neměl dělat. Deset kroků přede mnou stál jelen a dvě laně. On, teprve s rostoucím parožím v lýčí a ony jako jeho věrné společnice, které ho doprovází na cestách. Nikdy jsem neviděl vysokou z takové blízkosti a její velikost mě překvapila. Kam se hrabou srnky, kterých občas za sen potkám i několik desítek.
Hnědo-rudá barva srsti zvířat ostře kontrastovala s kanárkovou žlutí řepky a zelení okolní trávy. Celé to bylo dílo okamžiku, které netrvalo více než několik sekund. Na okamžik se zastavili, ale pohyb mě prozradil a úlek byl více než vzájemný. Jelen se mi několika skoky obratně vyhnul a laně ho poslušně následovaly. Ozval se dusot kopýtek o zemi, který bych nikdy nepřiřadil jen třem zvířatům.
I ta rychlost byla úžasná. Než jsem stačil chytit po batohu a vytáhnout foťák, byly stovky metrů daleko. Běželi jako s větrem o závod až zmizeli v rohu lesíka, který byl tak tak na dohled.
Potkat vysokou není jen tak. Je nesmírně plachá a dokáže se pohybovat na obrovských územích o rozloze 1000 hektarů, v případě osamocených jelenů až 5000 hektarů. Dosud se mi to podařilo jen jednou, když jsem asi o 20 metrů minul v lesní houštině osamělou laň, která tudy probíhala, jsa zřejmě mnou vyplašena, ale i to byl malý zázrak neb vysoká velmi dobře vidí, slyší, dokáže určit směr odkud zvuk přichází a má i skvělý čich.
Vzpomínám si na dětství, kdy jsem s bázlivostí naslouchal jelenům v říji, kteří pořádali své koncerty za pozdních večerů v hlubokých lesích za domem. Také hlasitým troubením dává najevo svoji přítomnost i silu. Oproti očekávání většiny lidí však jelení říje začíná již v září a v říjnu doznívá. A tak není divu, že ji mám spojenou s pozdními večery babího léta, posezením u ohně a posledními vzpomínkami na léto.
Jelen je našim největším sudokopytníkem, tedy vyjma z toho losa, který nepatří ke stálým obyvatelům našich území, byť i on naposled v roce 2006 zbloudil do Brd. Jeho váha, tedy jelena, se pohybuje okolo 200 – 250 kg a výška v kohoutku kohoutku až 150 cm. Živí se vším co najde, ale hlavně velkým množstvím travin a bylin. V době nouze ale veme zavděk i dřevinami a tak lesníkům nezbývá než malé stromky chránit oplocenkami na které každý jistě při lesní túře již narazil.
Zajímavostí je paroží, díky kterému se možná jelen v minulosti těšil ochraně šlechty a které mu umožnilo přežít. Mladší jeleni nasazují paroží až počátkem května, ale starší již v únoru. Jeho obnova trvá asi 4 měsíce během kterých se houbovitá struktura mění v kostní hmotu a v průběhu července jelen začne zbavovat odumírajícího lýčí – kůže otěrem o stromy a keře. Čerstvě vytlučené paroží září bělostí, ale působením vzduchu postupně ztmavne do podoby jakou známe.
Porozumět jelenímu paroží je ovšem velká věda. Vypovídá mnohé o věku, ale i výživě zvířete a ovlivňuje i jeho sociální postavení ve skupině. Tu ovšem vede zkušená laň a ne jelen.
Obrázek: Jelen evropský (Cervus elaphus), Zdroj: Wikipedia