Čtyři ušlechtilé pravdy jsou základem původního buddhistického učení odkazovaného k Buddha Šákjamunimu, tedy 2,5 tisíce let. Mě, jakožto člověku, který vyrůstal v zásadě v ateismu, je už ten název proti mysli. Jak jako “ušlechtilé”? A nebo proč “vznešené” jak se říká jindy? Obávám se, že to trochu divně zní hned z několika důvodů. První je, že překlady buddhistických textů jsou problematické. Zatímco my máme jedno slovo “láska”, v tibetštině buddhistických klášterů jich je víc jak deset, každý s přesně vymezeným významem a vyřčené tak mnohem jasněji vyjadřují myšlenku. No a pak také to,že řada textů je obrazem určitým způsobem archaický kultury, vyjádřené jazykem, který se za ty 2,5 tisíce let změnil.
Hledání čtyř pravd
Podstata čtyř pravd se za těch 25 století však nezměnila, byť je mnoho úhlů z kterých je lze popisovat. Jak se stalo, že je Buddha poznal a zformuloval? To bylo tak. Siddhártha Gautama byl o princem královského rodu Šákjů. To mu umožňovalo žít poklidným a bezstarostným životem až do 29 let věku. Nutno dodat, že se o to zasloužil nejenom jeho původ, ale i snaha jeho rodičů vyvolaná podivným snem před jeho narozením.
Královně Maji, jeho matce, se zdálo, že do jejího boku vstoupil bílý slon. Věštci toto vysvětlili jako znamení, že se narodí nějaká skutečně významná a uznávaná osobnost. Buď se stane velkým válečníkem a vládcem světa, a nebo jeho duchovním spasitelem. Druhá možnost se moc nelíbila jeho otci a tak ho uzavřel do zdí paláce a zasvěcoval do života mocných.
Gautama tak vyrůstal v hojnosti uvnitř paláce, jediném světě který znal, světě bez bolesti, stáří i smrti … “přijímal, co mu vstupovalo do vědomí pěti smysly: zrak těšily viditelné postavy, ucho tóny, čich vůně, chuť šťávy, tělo doteky, jak to je vítané, milé, příjemné a žádoucí (…). Nadto po čtyři měsíce období dešťů ho obklopovaly hudebnice. Palác nikdy neopouštěl. Palác byl jeho světem a svět jeho palácem. Když se tak nakonec přece jenom stalo, zjistil, že svět je zcela jiný než jaký znal.
Setkal se se starým mužem, nemocným mužem, s mrtvým mužem a s žebravým mnichem. To jím hluboce otřáslo a přivedlo na cestu na které začal přemýšlet o životě. I dnes když se vydáme dos věta, uvidíme řadu podobných znamení z nichž nás mnohá vnitřně šokují a snad i přivedou se zamyslet nad světem a životem.
Strasti je třeba poznat, ale není co poznat. Zdrojů strasti je třeba se vzdát, ale není tu čeho se vzdát. Ustání je třeba uskutečnit, ale není tu co uskutečnit. O cestě je třeba meditovat, ale není tu o čem meditovat.
Buddha Šákjamuni
Čtyři pravdy
Pří hledání odpovědí na otázky objevil čtyři vznešené pravdy.
- Utrpení je všudepřítomné. Nelze se mu vyhnout.
- Nic není věčné. Všichni chtějí trvalou existenci pro sebe, blízké a nezávislost na jiných. Jelikož nic netrvá věčně, stává se to zdrojem utrpení. Příčinou utrpení však je žádostivost, spojená s rozkoší a lpěním na smyslových rozkoších.
- Utrpením je možné učinit konec, ale jen zánikem žádostivostí. A to se stane teprve tehdy, když pochopíme pomíjivost všeho.
- Cestou k tomu je osmidílná stezka složená z pravého chápání, pravého myšlení, pravé řeči, pravého jednání, pravého živobytí, pravého snažení, pravé bdělosti a pravého soustředění. Osm kroků k osvobození.
Ušlechtilé pravdy?
A teď zpět k tomu možná provokativnímu slůvku “ušlechtilý”. Pravdy jsou ušlechtilé proto, že nabádají k moudrosti a soucitu. Dvě poslední jsou ušlechtilou cestou a snad bychom to mohli jinými slovy popsat jako čestnou a upřímnou cestou. První dvě pravdy však mohou být také cestou, ovšem cestou, která míří opačným směrem, tedy ji nemůžeme nazvat ušlechtilou, spíše neušlechtilou vedenou zatemněním mysli a nevědomostí.
Proto se čtyř pravdám říká ušlechtilé či vznešené