Znáte to – strach má velké oči. Den se už viditelně prodlužuje, ale dnes do toho vstoupil i měsíc. Stromy všude vrhají stíny a známá místa vypadají jako snad nikdy předtím. V lese občas vnímám pohyb a jak mě už něco dlouho nevyděsilo, tak dnes ano.
Netuším co za zvíře ten zvuk vydávalo, ale ze všeho nejvíce připomínal táhlý nepřerušovaný křik dítěte, vždy když ustal, pak něco ve stínech cupitalo, občas mě za zády, občas v blízkých houštinách. A pak znova, a znova a pořád dokola. Trvalo to snad 100 metrů než jak to přišlo, tak to zase zmizelo …
Dlouho jsem nemohl přijít na to co to bylo? Lišky? Ale jejich štěkot není tak táhlý i když i on je strašidelný. Vysoká? Ne, ta z ní také jinak. A tak ubíhal čas, stejně jako nikdy předtím, tak ani nikdy po té jsem na ty podivné náměsíčné zvuky nenarazil.
Až později jsem se dočetl, že se hledá kočka divoká. Mrtvé zvíře totiž nalezli místní obyvatelé na cestě u Nového Knína. Že se skutečně jedná o samce kočky divoké, potvrdila genetická analýza, kterou provedl Ústav biologie obratlovců AV ČR. Wow.
To byla ona!