Jsou místa, která jsou takříkajíc na dosah ruky, a přesto nějakým kouzlem zůstala ukryta před davy na Hřebenech jinak všudypřítomných Větrovkářů pestrobarevných. Snad je to magie místa ne nepodobná té z knihy Chameleon a zrcadlo od Perse Anthonyho, která chrání tato údolí tak, že sem vedou hlavně úzké chodníčky napříč houštinami, které by jako by byly určeny jen pro vysokou a černou zvěř. Ale jak to vlastně začalo.

Hvíždinec znám dobře, byl jsem tu snad ve všechny roční doby a s Pavlem jsme se tu zastavovali na kolech ve středu večer, ale místa západně od něj jsou prostory kam bych s odvahou napsal velké latinské “Hic sunt leones” – tady žijí lvi. Je tu les, svah tu klesá někam k Řevnicím a hlavně nevede tudy žádná značená stezka, jen pár lesních cest, které v terénu těžko identifikujete. A jelikož GPS jsem vyloučil již na začátku, nezbývalo než jit po citu a lesních chodníčcích vyšlapaných od zvěře a cestách, které mohly každým okamžikem skončit a často i končily.
Vlastně to ani nebylo tak daleko, najednou se les změnil , listnáče převládly a jejich pokroucené větve jako by z dálky volaly: “Pozor, někdo jde”. Země byla plná mechu sivého, který jako by tu někdo vysadil namísto živého koberce. Vybavil se mi chrám Sajhodži v Kjotu, který je proslavený mechovou zahradou. Vlastně se přesně tak jmenuje – Mechová zahrada. Podél mechovišt se ale rýsovaly skály, malé, zvláštní, snad ty, které jsem tu hledal a čekal, jenže …

… v tu chvíli se z ničeho nic otevřelo celé údolí potoka Kejná, asi půl kilometru široké a 1,5 kilometru dlouhé, dosud skryté mému zraku i představivosti. Skály tu padají dolů do suťových polí a na nich rostou desítky pokroucených borovic připomínajících bonsaje, ostře kontrastujíc s bílým kamenem zdejších křemenců. V suťovištích se uchytily břízy a jen tak tak někde drží přívaly kamenů uvolňujících se shora. Na druhé straně ohraničuje údolí vrch Kamenná a ve směru ku Řevnicím je otevřený s výhledem na Český kras a překvapivě Karlštejn.

Okraje skal, tam kde již ani mech se neuchytil, jsou pokryty trsy vřesu. Je všude a v pozdním létě tu musí být jako v rozkvetlé zahradě. To se teď jen špatně představuje i když zbytky suchých květů jsou zde stále, ale jejich barva k oné vřesově fialové má hodně daleko.
Jdu podél svahu a co chvíli se otevírá nový pohled, když tu pár kroků předemnou ze země trčí kůl se strohým, do dřeva dlabaným, nápisem na malé tabulce – DÁNSKO. Ne, nezabloudil jsem do oné země, ale hned po několika krocích se za skálou odkrývá ukrytý trampský camp. Z deseti metrů bych si ho nevšiml. Je zde kameny zavalená budova se znakem bílého kříže v červeném poli.

Opodál v otevřeném srubu je dřevěná postel, krb a plechové skřínce pytlík se solí, trocha čaje a snad ještě několik nezbytných pomůcek potřebných k životu. Camp leží vysoko nad údolím, nakláním se a dívám se dolů, skoro jsem uklouznul a jak příznačně nedaleko kříže s nápisem “Dán – 1996”. A nebo, že by to byl “Dan – 1996”. Kdo ví. Dole, přes koruny stromů zahlednu ohniště. Je docela velké, dokola ohrazené lavičkami. Spustit se k němu večer anebo od něj vyšplhat musí být za tmy docela dobrodružství.
No co, vše jsme viděl, můžu jít, napadá mě a jdu. Jenže netrvá to dlouho, snad 50 metrů a při pohledu dolů ustrnu úžasem. Pod skalou je krytá velký srub, vlastně taková malá chata. Pečlivě vyspravená, s udusaným dvorkem a dřevenými schodišti na něj. Ze všech stran je ale dokonale maskovaná. Ač docela velká, ze 30 metrů ji neuvidíte snad ze žádného směru. Opět stejný znak kříže a tabulka o společném opatrovnictví s lesní správou.

A údolí již opravdu končí, opět mechová zahrádka, velké kameny a hustý les. Cestička je úzká, ale nijak zvlášť se neklikatí. Jen toho bláta kdyby tolik nebylo.

A najednou vystupuji z houštin a stojím na docela pěkné zpevněné lesní cestě. Kde se vzala tu se vzala. Dívám se n slunce a říkám si do leva nebo doprava … jasně že do leva a ke svému úžasu po několika desítkách metrech stojím zase na Hřebenovce. Kolikrát jsme tudy šel a kolikrát neměl ani nejmenší tušení co se tu ukrývá na dosah ruky …
Až později jsme se dozvěděl, že se tomu místu snad říká Jelení výskoky …